Strava při žních a dožínkách na Hanáckém Slovácku
„Žně se nám skončily, všechno jsme sklidili!“ Ještě na začátku 20. století přijížděli s tímto oznámením ženci i ostatní žňová pracovní chasa k hospodáři, aby od něj dostali poděkování i nějaké to občerstvení a společně pak oslavili konec žní dožínkovou zábavou.
Co jim ale při tak namáhavé práci hospodář a jeho hospodyně připravovali k snědku? Vždyť na poli byli od samého rozednění, sotva se v ranním rozbřesku zalesklo ostří kosy, a večer končili se západem slunce. Při celodenní práci, většinou až 16ti hodinové, si dovolili odpočinout pouze 1 hodinu u oběda a následně si, hlavně ti starší, rádi zdřímli ve stínu mandelů. Většinou se oběd na pole přinášel, aby nemuseli pracovníci chodit zpět na statek a zdržovat se tím v práci.
Na poli bylo třeba žencům i odbíračkách dodat potřebné živiny a tím i sílu. Kaloricky bohaté byly např. kaše. Prosné a pohankové se na přelomu 19. a 20. století již nevařily, protože se proso a pohanka musely kupovat (již se nepěstovaly). Nejznámější byla kaše krupičná. Krupice se mlela ve mlýně z vlastní pšenice nebo se koupila a připravovala se i z ječmene.
Od 1. poloviny 19. století, kdy se z panonské oblasti na jižní Moravu rozšířila kukuřice, je zvláště oblíbená kaše kukuřičná, po roce 1900 také kaše rýžová.
Pozn.: lidové označení kukuřice „turkyň“ nebo „turecké žito“ označuje zřejmě místo původu, odkud se v novověku kukuřice do střední Evropy rozšířila, tj. z tureckého nebo italského prostředí.
K snídani mívali ženci kromě tvrdého alkoholu (kořalky a jiných lihovin) od začátku 20. století i kávu. S sebou si pak brávali např. slaninu.
Pamětníci z Čejkovic vzpomínají, že v 50. letech 20. stol., kdy se ještě konaly poslední ruční žně, přinášela děvčata na pole žencům a vazačkám k snídani chléb se sádlem, kvašáky a vinný střik.
„Časně ráno o 4. hodině, posnídavše starý sýr (nyní i kávu) a napivše se gořalky, vypravují se ženci na pole a setrvají na něm při pilné práci až do západu slunce.“ Tak popisuje den ženců Josef Klvaňa s kolektivem v rozsáhlém etnografickém díle Moravské Slovensko.
V době žní hospodyňky hojně využívaly vejce, která se jinak používala jen do lepších těst a při zvláštních pracovních příležitostech, jako vydatnou svačinu pro žence – např. vejce usmažená, nastavovaná krupicí.
Co přesně žencům k obědu přinášeli nalezneme v díle Lidová strava na Kloboucku a Ždánicku od Miroslavy Ludvíkové: „Připravila se např. polévka z uzeného masa, maso s křenovou omáčkou, nejčastěji však buchty, beleše, koblihy.“
Koblihy se smažily z lepšího pšeničného těsta a připravovaly se jen tehdy, muselo-li se lidem zvlášť dobře nachystat (např. k obřadním příležitostem, na dodírku, na mlácení). Nebo bývala hovězí polévka, maso s příkrmem, pečivo. Mlatcům se dával zvlášť velký příděl jídla – až litr polévky, dále šumajstr (fazole a kroupy), brambory nebo čočka, krupice se škvarky, vejci, okurkový salát se smetanou, 2 pomakované béleše.
Dříve se nevařilo tak často maso k obědu, ale bývala např. jen zasmažená polévka drůbková, bramborová nebo fazolová, různé kaše z brambor, fazolí a krup, zasmažené zelí, kapusta nebo čočka. Doklady o tom nalezneme i ve velkopavlovické kronice ze začátku 20. století, kde je zaznamenán podrobný jídelníček chudší rodiny.
Odpolední svačina byla podobná té ranní nebo si, stejně jako k večeři, rozdělili ženci zbylé jídlo od oběda.
Základem všech svačin býval však tvaroh, ať již čerstvý nebo uleželý, rozmíchaný např. s kyselým mlékem, se smetanou nebo máslem, nebo jako sýr. K tomu vždy chléb. Ten se pekl žitný, ječný, někdy i ovesný. Aby byl kypřejší, přimíchávaly se do něj od poloviny 19. století vařené brambory.
K večeři, kromě zbytků od oběda – např. šumajstru a buchet, mívali v této době i koláčky z první mouky, ale také mísu mléka s chlebem.
Hned po žních se mlela mouka žitná, ječná nebo i kukuřičná doma na ručním mlýnku pro momentální spotřebu. Např. v Boleradicích se pro „mlatce“ z první vymlácené pšenice a umleté na tomto ručním mlýnku připravovaly placky.
U Jakuba Vrbase nalezneme poznámky k jídlu v době žní dokonce až z 18. století: „Tak často se během dne dříve jídlo nedávalo, aspoň tam, kde se pracovalo v panských službách. Např. v 18. století u panství žarošického dostával každý robotník o žních pšeničných a žitných jednou za den z panské kuchyně vařivo (vařené pečivo) nebo pečivo z pšeničné mouky a libru chleba.“
Pozn.: „Vařivo“ nebo-li „vářa“ jsou knedle nebo šišky, které se vařily z ječmene, našrotovaného na domácím šrotovníku.
Na poli se kromě kořalky a vína (někdy ředěného vodou) pila i čistá voda, kterou si nabírali pracovníci přímo na poli (na Břeclavsku bývaly studny obyčejně v každé trati).
Zakončení důležitých zemědělských prací bývalo příležitostí k pohoštění jídlem, jako při dožaté, vití obilí a domlatku. Často to byl jen bohatší oběd, nebo se běžné jídlo doplnilo koláči a větším množstvím vína či jiných lihovin, nebo se daroval ještě pecen chleba.
„Večeřu dávali a dávajú podnes dobrú v ten haldamáš, no, kór u bohatých. Lukšovú polívku masovú, hovězí leb vepřový maso vařený, knedle, třenej křen a pečínku vepřovú s dyňovým zelím. Koláče, víno lebo pivo, aji gořalku, co, z teho piva se ani neopije.“ Tak popisuje dožínkové pohoštění chasy v díle Lidské dokumenty spisovatelka Augusta Šebestová, která v letech 1886 – 1896 žila ve Velkých Pavlovicích, vdaná za Františka Šebestu – účetního cukrovaru.
Foto: Kobylí, oběd na poli, začátek 20. století, rodina Müllerova, zdroj: Blanka Hrabalová z Kobylí - děkujeme za zapůjčení!
